Jak si mě kamnařina našla
Už jako malý kluk jsem u babičky a dědy na Šumavě nejraději sedával u modrého kachlového sporáku. Teplo, které z něj sálalo, a voňavé buchty v něm upečené tvořily neodolatelnou kombinaci. Protože kamnáři (nejen) ze Šumavy mizeli rychleji než jimi postavená kamna, i náš stařičký sporák jsme si museli opravovat s dědou sami. Tady jsem si poprvé sáhl na kamnářské řemeslo.
Trvalo víc než 30 let...
…než si mě kamnařina opět přitáhla. V rodině jsme cítili, že na chalupě po prarodičích jsme „doma“ a vracet se sem jen na víkend nás netěší. S pomocí kamarádů jsme se pustili do přestavby chalupy k trvalému bydlení. A když jsem přemýšlel, jak vdechnout velké hospodářské části domu znovu život, napadlo mě, že v ní může být kamnářská dílna. A co by byla dílna bez kamnáře… Pustil jsem se do studia kamnařiny, řemesla, které zvoní kachlemi, voní dřevem a buchtami a na Šumavu od nepaměti patří. A když jsem při kopání drenáže našel zbytky historických kamen, bylo definitivně rozhodnuto.
„Naslouchám vašim potřebám a společně hledáme řešení, které bude dávat smysl – funkčně, esteticky i lidsky. Raději postavím méně kamen, ale s vědomím, že budou sloužit po generace.“
Co mám za sebou?
Po studiu na vysoké škole jsem přes 20 let pomáhal firmám a lidem růst a dělat to, v čem jsou nejlepší a nejvíc je baví. K tomu jsem v každé volné chvíli utíkal na Šumavu, kde jsem opravoval kamna a dělal všechno, co je na chalupě třeba (a že toho je).
Postupně jsem našel i já, co mě nejvíc baví, a vzdělání v psychologii a managementu jsem si doplnil studiem kamnařiny. Díky tomu mohu opravovat a stavět funkční a krásná topidla, která dělají svým majitelům radost – ať už kachlové sporáky, v nichž upečeným buchtám se nic nevyrovná, tradiční kachlová či omítaná kamna nebo progresivní systémová topidla, která mohou mít podobu designového krbu či historických kamen.
Vedle kamnařiny mě můžete potkat na vystoupeních s kytarou a kapelou, neboť hudba nejen šlechtí mysl a spojuje lidi, ale také hřeje (u srdce) podobně jako kamna.
